Jestliže v recenzi knihy G. K. Chestertona (ZDE) jsem se spolu s autorem ptal: „Co je špatného na světě?“, následující kniha je jednou z nejpřesnějších odpovědí na tuto otázku optikou dneška, nedávného včerejška a blízkého budoucna.
Kniha je výletem do minulého – a vlastně zčásti i předminulého století. Autor, žijící v obou řečených věcech, si v ní klade podstatné otázky, které si kladlo lidstvo sice odjakživa, ale v době vrcholící průmyslové revoluce s nečekanou brizancí a novým ideologickým vyfutrováním.
Převážná většina knih o dějinách umění se soustředí na naše evropská témata, podle období pak převládá fokus na Itálii, Francii a samozřejmě na domácí uměleckou scénu. A pak je tu Amerika a její velká jména jako Jackson Pollock, Mark Tobey, Mark Rothko, Barnett Newman, Robert Rauschenberg a další. Světoznámých umělců by se dala vyjmenovat celá řada. Kdo však už dokáže zasvěceně hovořit například o umělcích polských, bulharských nebo litevských? Dějiny umění nemilují všechny země stejně, a proto vítám vydání knihy Dějiny umění Latinské Ameriky v nakladatelství Karolinum.
Recenzovaná kniha je možná jedním z nejosvícenějších obrazů naší nedávné minulosti, žhavé současnosti, a bojím se, též bezprostřední budoucnosti. Známý britský novinář Anthony Browne se ve svém eseji, výstižně nazvaném Úprk rozumu, zabývá jedním z klíčových fenoménů současného veřejného života - politickou korektností.
V sedmatřiceti kratších i delších kapitolách (včetně hrstky úvodů a závěrů) vypráví klasik české poezie a génius písňového textu Jiří Suchý o zkušenostech s objevováním nápadů, přístupu k češtině i těch momentech, kdy se literární dílo začne přímo pod rukama tvůrcovýma pojednou psát „samo“ (a lze se ptát, kdo vlastně hýbá píšící rukou a odkud).
Spisovatel Viktor Jerofejev (*1947) je doma v Rusku vnímám především jako bystrý glosátor současného dění, v cizině pak coby jeden z aktuálně nejpřekládanějších ruských autorů. Pravděpodobně největšího úspěchu dosáhl s románem Ruská krasavice (1990). V případě Encyklopedie ruské duše (1999), která letos vyšla v nakladatelství Academia v brilantním překladu Libora Dvořáka, se v něm glosátor s romanopiscem snoubí, aby společně našli pravou esenci ruského člověka, kterému dnes téměř nikdo nerozumí.
Heslo z titulku jsem si vypůjčil z jedné repliky amerického filmu Alf. Tento chlupatý mimozemšťan se táže svých (vojenských) průvodců oním pro něj tak často nepochopitelným labyrintem světa, co přesně ve vojenské řeči znamená povel „Neptat se, nemyslet!“
Clark Ashton Smith (1893-1961) už byl tady připomenut, a to i ukázkou: ZDE. To jméno pěkně zní, ale jistěže jak komu. Ve středoevropských končinách populární není. A psal brak. S výjimkami. Z prachu braku se totiž občas zdvihlo víc. Znalci vám řeknou, kolikrát měl Ashton to štěstí. Jenže problém! Co znalec, to jiné číslo.
Konrad Paul Liessmann se ve své knize Teorie nevzdělanosti, navzdory své předchozí dlouholeté zálibě ve studiu klasických filosofů (od Nietscheho po Marxe) projevil jako občan, kterému nejsou ani trochu lhostejné zničující trendy a fenomény, které se dějí kolem nás, bez nás a proti nám.