Jan Kameníček: Procity (ukázka z knihy)


Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí…

Ilustrační foto: Sebastian Herrmann, Unsplash

 

Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“

 

Ukázka z knihy:

1.

Upřímně řečeno, můj pán byl vždycky podivín. Stále do sebe zahloubaný, zavřený od rána do večera ve své pracovně, obklopený svými knihami. Knihy miloval, několik hodin denně četl.

            Všechny jsou i teď narovnány v dlouhých řadách, všechny ve stejné vazbě s knížecím znakem na hřbetu. Vím to, jednou týdně utírám v jeho knihovně prach. I teď, když tu pán již není.

            V knihovně je Lope de Vega, oblíbená pánova kniha Cervantesův Don Quijote, tu knihu četl mnohokrát, také Baconova Nová Atlantida, Pascalovy Myšlenky, Eschenbachův Parzival, Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Michelangelovy Verše a dramata Shakespearova, Jonsonův Alchymista a O svobodě křesťana od Luthera nebo Jak dojít k věčnosti od jistého Franceska Busoniniho.

            Žil vždycky sám, to musím říci, do mého příchodu o něho pečovala chůva, která letos, v prvním měsíci roku, zemřela na stáří; dožila se osmdesáti sedmi let. Ona mu vařila, po její smrti jsem se staral o pána já sám.

            Nemůžu říci proti pánovi ani jedno špatné slůvko, i když je mně nepochopitelné, proč se choval celých patnáct let, co jsem ho znal, tak podivínsky. S nikým se nestýkal, nikdo ho nenavštěvoval. Těch patnáct let probíhalo stále stejně, stále ve stejném pomalém tempu a ustálených zvycích.

Jan Kameníček: Procity             Ráno jsem pánovi – tedy přesněji v jedenáct hodin, protože pán pracoval dlouho do noci – přinesl snídani. Potom pracoval do tří a byl podáván oběd, obyčejně vařené maso nebo silný vývar s bílým pečivem, to měl nejraději. Potom znovu do práce, kdy seděl až do večera v hlubokém křesle a přemýšlel, v osm hodin lehká večeře a pak jsem měl již volno, pán mě nepotřeboval. Musím říci, že od osmi hodin večer jsem obyčejně zaléval v létě zahradu nebo v zimních měsících jsem si třídil svoji sbírku minerálů. Tak to s pánem šlo každý den, kromě středy odpoledne, kdy se projížděl na koni dvě hodiny po rozlehlém parku, který patří k sídlu.

            Peněz jsme měli hodně, pán musel být velice bohatý, ale o velikosti jeho majetku nikdo nic nevěděl. Nevím, proč se rozhodl pro takový způsob života, nevím, co ho nutilo trávit celé dny v pracovně mezi svými knihami a baňkami a křivulemi. Prý, říkal Hansi, pán chce vynalézt elixír života. Možné to je, jednou se mi svěřil, že by se chtěl stát… nesmrtelným. Musel to být geniální člověk, ten můj pán, v osmi letech, říkávala chůva, složil skladbu pro cembalo, ve dvaceti namaloval portrét své matky, obraz visí v pánově pracovně, ve třiceti napsal pětisetstránkový román.

            Navždy si ho budu pamatovat jako člověka menší postavy, pronikavého pohledu tmavých očí, s delšími dozadu sčesanými vlasy, on totiž nikdy nenosil paruku.

            Už je podzim, venku v parku padá listí ze stromů. Chodím prázdnými pokoji, občas utřu prach nebo otevřu některé z oken, aby se místnosti provětraly. Stále víc a víc jsem přesvědčený, že se ta změna s mým pánem udála ve chvíli, kdy jsem ho jednoho lednového rána v tomto roce zahlédl rozčíleného v jeho pokoji…

            Vstal jsem ten den jako vždy, v půl sedmé, oblékl se, rozhodnutý jít do města na nákup, jak mi přikáže chůva. Vešel jsem v přízemí do haly a uviděl jsem chůvu ve dveřích kuchyně, jak se sepjatýma rukama hledí nahoru ke schodišti. Dříve než jsem stačil popřát dobrého jitra, zaslechl jsem duté rány, třesk rozbíjeného skla a výkřiky. Nerozhodoval jsem se dlouho a vyběhl po schodech k pánovu pokoji. Zaklepal jsem. Vevnitř se rozléhaly hlasy, jako by se hádaly. Chvíli bylo ticho, zaklepal jsem znovu a ozval se další výkřik.

            Pomalu jsem otevřel dveře. Na stole, na koberci, na židlích s vysokými opěradly byla spousta rozbitého skla. Páchlo to tu spáleninou. Pán seděl nebo spíš ležel v hlubokém křesle, s očima vytřeštěnýma ke stropu a něco si šeptal.

            Došel jsem k němu a naklonil se nad jeho tvář.

            „Musím to dokázat,“ šeptal, „musím to dokázat…“

            Pomohl jsem mu vstát a dovedl ho k posteli, jež stála v nejtmavším koutě pokoje, tedy proti oknům, která teď byla zatažena závěsy. Pán ihned usnul. Zhasl jsem svíce na stole a vyšel ven z pokoje.

            Od toho dne se pán velmi změnil. Byl ještě zamlklejší, chodil tiše s rukama za zády po chodbách, a když pár dní po této příhodě chůva zemřela, šel jsem za rakví jen já sám. Pán mě o to prosil, řekl, že nemůže jít, že smrt… nenávidí. Ano, tak to řekl.

            Najednou, po několika týdnech, naším zámečkem začala znít hudba. Pán přehrával cosi na cembalu, které jsme spolu s Hansim přenesli z hudebního pokoje. Hrál hodiny a hodiny, byl jsem rád, z pokoje totiž zmizely všechny ty podivné křivule a byl tam také čistší vzduch…

            Jak zbytečně jsem se v těch dnech radoval, jak jsem se mýlil! Myslel jsem si, že se pán zklidnil, proto už netráví dny a noci nad tím elixírem, bylo jasné, že ho nevynalezl, protože jinak by se byl patrně pochlubil nebo by mi to alespoň naznačil. Ale to jeho věčné hraní na cembalo naznačovalo jakési podivné napětí, které se šířilo celým sídlem.

            Jednou v noci mě probudil šramot v mém pokoji. Tiše jsem se nadzdvihl na loktech a hleděl mžouravě do tmy. Jakýsi stín otevřel moji skříň s oděvy. Chvíli se ve skříni přehraboval, potom se tiše z pokoje vytratil. Ráno jsem zjistil, že mi zmizel starý kabát, klobouk a jedna stará paruka, kterou jsem stejně již nenosil.

            „V našem zámku straší, pane,“ řekl jsem ten den pánovi.

            „Straší?“ podivil se a sklonil tvář nad klávesy, „co si to vymýšlí, Joachim…“

            „Nějaké strašidlo mi v noci ukradlo paruku, pane,“ řekl jsem.

            „Tak,“ řekl pán a zapreludoval několik tónů, „a co to tedy má na hlavě…“

            „A také mi to ukradlo kabát a klobouk, jsem zcela okraden, pane.“

            „Už po tom nepátral, Joachim, nedělal si s tím těžkou hlavu, koupí si klobouk nový,“ a znovu udeřil do kláves.

            Náhle se ke mně obrátil: „Nechce, Joachim, abych mu zahrál, co jsem zkomponoval?“; a než jsem stačil kývnout hlavou, začal hrát.

            Myslím, že to bylo krásné, rozumím trochu hudbě, hrál jsem v mládí na loutnu, pán byl umělec.

            Uvažoval jsem, když pán hrál, zda můj klobouk nemohl vzít Hansi, který se staral o pánovy koně, a také jsem to pánovi řekl, když dohrál. Předtím jsem však krátce pohovořil o pánově hudebním umění.

            „Hansi?“ přemýšlel. „Proč by to dělal? Ne, už nad tím nepřemýšlel, Joachim,“ a pán se usmál, „možná že to byl jen sen…“

            Uklonil jsem se a vyšel na chodbu. Prohledal jsem znovu skříň, podíval se i do cestovního kufru pod postelí.

            Sen to nebyl, pán se mýlil, kabát, paruka a klobouk opravdu zmizely…

Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, poté krátce působil v Československém rozhlase. Od roku 1980 je ve svobodném povolání. Pochází z významné kulturní rodiny jak z matčiny, tak otcovy strany a mezi jeho příbuznými figurují jména jako Josef Fanta (architekt), Marie Fantová (provdaná Breinlová, novinářka a překladatelka), Eva Horlivá (překladatelka), Dagmar Hochová (fotografka) či Vladimír Hoppe (filozof). Tato skutečnost sehrála v životě Jana Kameníčka významnou roli a v mnohém se odrazila také v jeho textech. Zpočátku psal povídky, a společně s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem rozhlasové hry či televizní scénáře s hudební tematikou. Začal publikovat časopisecky, jeho první rukopisy vyšly samizdatově. Častým tématem Kameníčkových próz byla zejména v počátcích jeho literární kariéry hudba či výrazné osobnosti světové hudební scény jako Johann Sebastian Bach či Ferenc Liszt. Později začala převažovat existenciální témata, literární kritikou byl často označován za pokračovatele klasických existencionalistů. Oficiálně debutoval v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 novelou Rekviem za kantora Bacha. Od té doby vydal několik povídkových souborů, novel, románů a experimentálních próz.

Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP