Jan Kment: Bludiště cti


Kment výřez přebalRománové zpracování málo známého případu sebevraždy důstojníka Československé armády, který byl autorovým otcem.

 

 

Čest není jen abstraktní pojem! Tuto hořce poznanou pravdu napsal otec Kláry a Oldřicha jako slova na rozloučenou předtím, než spáchal sebevraždu – týden po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vzít si život se mu zdálo jako jediné východisko, nechtěl-li zradit svou vlast ani sám sebe.

 

Na historii jedné rodiny, lámané drtivými silami geopolitických událostí, spisovatel Jan Kment mistrně evokuje atmosféru doby, naděje a cíle generace, která v mládí prožila válku, koncentrační tábory a Kment přebalpolitické převraty. Dospělosti dosahují v dobách čistek a útlaku, ale mají své ideály a věří ve šťastnou budoucnost svých dětí.

 

Jan Kment (*1961) se narodil začátkem šedesátých let v rodině důstojníka armády a středoškolské ruštinářky. Dětství a mládí prožil v pražském Karlíně. Vyučil se grafikem, později vystudoval literaturu, divadlo a sochařství. V roce 2016 mu vyšla próza Čéťové a zloději, kde vypráví o snech a pocitech karlínských dětí ulice, které prožívají první doteky syrového světa na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

 

 

Ukázka z knihy:

Autobus měl jen promáčknuté dveře prostoru na kufry, pár šikovných úderů klempířské paličky by to zpravilo. Oktávka na tom byla o dost hůř, měla rozbité levé světlo a blinkr, zdeformovaný blatník a stříbrný nárazník.

 

Sepsali spolu zprávu pro pojišťovnu, oba ji podepsali, to tenkrát stačilo a oba vozy pokračovaly za chvíli dál.

 

„Až se vrátíme do Prahy, dám to opravit…,“ rozhodla Kamila. Tehdy jezdilo po silnicích takových vraků nepočítaně, jezdilo se v různě záplatovaných vozidlech, s rozbitými světly, zadrátovanými dveřmi, někdy i s igelity místo skel.

 

Další cesta vedla poeticky zvlněnou krajinou, hořkou příchuť první autonehody v životě brzy všichni zapomněli. Vyšli z toho bez nejmenší újmy a ani auto nebylo nijak tragicky poškozené. Ale po nějaké době se Kamile začalo zdát, že motor chvílemi vynechává. Do kopce škodovka netáhla a po několika metrech se trhaně zastavila.

 

Kamila vzdychla, nejistě se vyhrabala ze dveří, otevřela přední kryt. Z motoru se vyvalil oblak páry, stihla na poslední chvíli uhnout, aby ji neopařil. A potom tam už jen tak stála a bezradně koukala pod kapotu. Hned první auto, které jelo kolem, zastavilo.

 

„No jo, dámo! Dyť máte děravej chladič! Prozatim to zalepte žvejkačkou, ať dojedete, ale musíte si to dát spravit!“ Nechali motor vychladnout a potom už zastavovali u každého stavení a škemrali o vodu, a znovu a znovu dolévali, neměli ‚žvejkačku‘. Nakonec v nějakém větším městě našli autoservis.

 

Ubytovali se ve zdejším hostinci a počkali do druhého dne, až auto spraví. Ale ráno to nebylo, ani dopoledne, bylo už hodně po poledni, když se vydali na další cestu. Nebe se zatáhlo a drobně mrholilo.

 

– – –

 

Naštěstí už měli přes polovinu cesty za sebou, krajina před nimi byla už většinou rovinatá a řídce obydlená, Najeli na nudnou rovnou silnici, stěrače pravidelně vrzaly o přední sklo. Dětem se najednou chtělo spát, ale věděly, že nesmí.

 

Zkoušely na mámu mluvit, ale ta byla najednou ponořená někde ve svých myšlenkách, jakoby předešlý děj zmizel do neznáma a prolnutím začal nějaký úplně jiný. Před nimi se po rovné asfaltce loudala vojenská cisterna. Kamila se zařadila hned za ni a opatrně vedla auto přes půlicí čáru do protisměru. Cestou už pár pomalých aut a traktorů předjeli a nebylo čeho se obávat. Byl tu dobrý výhled, naproti nejelo nic.

 

Kamila už skoro míjela přídí Octavie bok auta před sebou, patřičně přidala plyn, aby ho hladce předjela, ale náklaďák najednou zabrzdil. Nejen zabrzdil, ale na místě stál! Kamila na mokrém asfaltu neměla šanci. Tenhle náraz byl o hodně tvrdší. Přední kapota škodovky se srolovala o zástěrku zadního kola náklaďáku.

 

– – –

 

„Uf, tak za tohle jsme, děti, opravdu asi nemohli,“ řekla Kamila odevzdaně. A dětem to taky tak připadalo. Široko daleko nebylo nic než pole, málokoho by napadlo na tomhle místě stavět, a když už, tak by každý sjel opatrně ke krajnici a přitom pozvolna zpomaloval, ale tohle auto si prostě zastavilo, jako by mělo celou silnici jenom pro sebe. V tom dešti se těžko dalo říct, jestli jim fungovala brzdová světla.

 

Muži v zelených uniformách pomalu vystupovali z kabiny vozu a blížili se k nim, samozřejmě Rusáci! Byli trochu rozčílení, trhaně gestikulovali a něco na mámu drmolili. Kamila zůstala klidně sedět za volantem a pomalu stahovala okýnko. Byli nesmírně překvapení, že jim rozumí a plynně, sebejistě odpovídá na jejich zmatené: „Vot éto…, što takóje…“ To je trochu zklidnilo.

 

Zkoušela jim vysvětlit, že musejí počkat na dopravní policii. Moc to nechápali. Ale Oldřich měl najednou neodbytný pocit, že se do toho musí vložit.

 

„Ruský svině! Okupanti!“ spustil ze zadního sedadla na celé kolo, křičel a vzrušeně mával rukama. Vlastně se víc snažil, než chtěl, říkal si, že musí, že je to jeho občanská povinnost. Až do téhle chvíle nestál proti žádnému z nich tváří v tvář. Musel jim konečně říct, co si myslí!

 

Klára se na něj zoufale vrhla a cpala mu násilím do pusy houbu na mytí skel, aby ho umlčela. Bála se, že muži v uniformách v tu chvíli tasí samopal a všechny je tam na místě postřílejí.

 

Oldřich se do houby zakousl a zubama ji roztrhal, aby pokračoval ve výstupu, ale pozvolna mu docházel dech, zjistil, že toho na srdci nemá tolik, kolik si myslel. Kamila seděla celou dobu nehybně za volantem a vůbec nereagovala, bůhví, co se jí v té chvíli honilo hlavou.

 

A sovětští vojáci tam jenom tak stáli vedle auta, dešťové kapky jim stékaly z bachratých čepic a prázdně se na Oldřicha dívali a on postupně pochopil, že projevy národní hrdosti jsou v takové situaci to nejzbytečnější, co můžete udělat. Za pár chvil mu bylo už jenom trapně.

 

Škodovka měla slisovanou celou přední kapotu, vytvarovala se přesně podle zástěrky cisterny a ze stran ji obepínala. Musel to být snad centimetrový pancíř, zástěrka byla jenom slabě prohnutá.

 

Náklaďák z toho vyšel prakticky bez škrábnutí, důvod neklidu vojáků byl jiný. Ruští řidiči tady měli na svědomí mnohem víc životů než muži se zbraní. Byli to úplní mladíčci z ruských vesnic, kde nic nejezdilo, vystresovaní, nezkušení a často sedali za volant opilí.

 

Jejich velení brzy pochopilo, že v téhle zemi se podobné události ututlat nedají. Když už se v neposlušné gubernii nesetkali s ozbrojeným odporem a nemohli začít regulérní válku, čněly tyhle drobné nehody do závratné výše a zdejší puntičkářská policie dokonce zaznamenávala i škody a ztráty, které spojenci takto způsobili sami sobě.

 

Toho se velitelé obávali. Vůbec se teď snažili dávat o sobě vědět co nejméně. Žili se svými vojáky za ploty na několika čtverečních kilometrech území nikoho, zavření v narychlo splácaných panelových bytovkách, statisíce mladých mužů! Nesměli ven, a když už to bylo nutné, nesměli s nikým ani promluvit.

 

Generalita se bála, aby tu ti kluci něčím nenasákli a nepřinesli to později domů do hrdé vlasti, anebo neprozradili nějaké nebezpečné tajemství, třeba o tom, jak uboze si žijí. Nakonec pro nikoho nebyla celá intervence takovým peklem, jako právě pro ně, pro ty, kteří ji prováděli.

– – –

Poblíž postupně zastavilo několik aut a všichni nabízeli pomoc. Konečně přijeli také policajti, nebyli moc milí, napařili Kamile pokutu. Zavinění viděli rozhodně na její straně i oni byli možná opatrní a báli se nepříjemností. Bylo to dokonale absurdní, policajti se báli okupantů, domácí se báli svých policistů a okupanti se zase báli domácích, báli se nepříjemností, které by se jim snesly na hlavu pro pouhé podezření, že někoho z místních třeba jen vystrašili.

 

Ale Karel později Oldřichovi vysvětlil, že ten, kdo do někoho zezadu narazí, je vždycky brán jako viník. Snad to není úplně spravedlivé, ale zaplať bůh za každý jednoznačný zákon!

 

Když se všechno pečlivě sepsalo, dalo dost práce auta od sebe odtrhnout. Teď se hodily každé ruce, ale lidí ochotných pomáhat se tu sešlo opravdu dost. Hned nato se jim vnutil jeden solidně vypadající řidič s příjemnou tváří, že je odveze do města. Pomohl dětem přenést spoustu krámů do své naleštěné Cortiny, pro zbytek věcí se prý ještě vrátí.

 

Dokonce kvůli tomu vyložil svého spolucestujícího, on prý už dojde. Moc se mu nechtělo, ještě pořád dost pršelo, ale málo platné, matka a dvě děti v havarovaném autě, to mělo přednost.

 

Usadil je na měkce polstrovaná sedadla, vklouzl za volant a plynule se rozjel. Motor auta nebylo téměř slyšet a řidič ho vedl, jako by o tom ani nevěděl. Na rukou měl děrované rukavice ze světlé, jemně vydělané kůže. Neustále pouštěl volant a na dlouhé vteřiny se otáčel dozadu k dětem, aby jim tu řekl něco veselého, tu nabídl pití nebo žvýkačku.

 

„Kdybysme ji měli dřív, tak bysme možná dojeli!“ řekl jeden z nich nahlas a pán se zatvářil nechápavě. Ale nezeptal se, jak to myslí, hlavně jim chtěl ukázat, že je tak skvělý řidič, že ani nemusí řídit, aby jeho luxusní auto jelo tam, kam potřebuje.

 

Ale i přes tohle okázalé divadlo byla jeho jízda bravurní a on si to opravdu velmi užíval. A vůz byl uvnitř úžasně čistý, až se Kosíci báli dotknout podlahy mokrýma botama a on nad tím jen mávl rukou: „Udělejte si pohodlí, to se vyčistí.“

 

 

nakladatelství Práh, 2018

ISBN: 978-80-7252-738-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP