Aleš Palán: Při psaní se rád odrážím od skutečnosti


Spisovatel a publicista Aleš Palán vskutku nezahálí. Po loni vydaných knižních rozhovorech se šumavskými samotáři a s Marií Svatošovou přichází s novelou Miss exitus, jejíž celý děj se odehrává na poměrně neobvyklém místě – v těsné blízkosti člověka na smrtelné posteli. 

Aleš Palán Foto Eva Kotalová

 

Odkud se vzal nápad napsat prózu, jejíž hrdinkou bude hospicová pracovnice, a jak dlouho jste na knize pracoval?

Na nápady moc nevěřím. Věřím spíš na otevřenou mysl a snahu rozpoznat, co je podstatné. A smrt poměrně podstatná je, že? Mohl bych samozřejmě říct, že jsem chtěl v knize vzdát hold těm obětavým andělům, kteří doprovázejí umírající. A nebyla by to lež. Nebo prohlásit, že jsem se pokusil zamyslet nad tím, zda se dá čestně zemřít, pokud tomu předcházel klam. Tím nejdůležitějším motivem byl ale můj strach z vlastní smrtelnosti. Psaní pro mě bylo způsobem, jak si ho osahat zblízka. Vejít do temného pokoje, kde něco podivně praská – a rozsvítit.

 

Jakou roli sehrálo při vzniku vaší novely přátelství s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí u nás, které jste věnoval svůj předchozí titul, knižní rozhovor Neboj se vrátit domů? Právě od ní jste si ostatně vypůjčil i název své prózy...

Roli sehrálo spíš to, že nějakých šest sedm let spolupracuji s Asociací hospicové a paliativní péče, do hospiců jezdím a mluvím s tamními pracovníky i pacienty. Byla to ovšem právě Marie Svatošová, která mě do Asociace přivedla.

 

Máte už od ní nějakou reakci na svou knihu?

Marie knihu ještě nečetla, ale chystá se na ni. Máme před sebou pár společných besed se čtenáři, tak bude čas si ve vlacích o jejích impresích promluvit.

 

Psát příběh odehrávající se u smrtelné postele s sebou nese přinejmenším dvojí riziko – kromě jisté statičnosti také nebezpečí přílišného patosu. S prvním jste se celkem snadno vypořádal prostřednictvím množství hrdinčiných telefonátů a návštěvníků, jak těžké ale bylo najít ten správný tón vyprávění?

Patosu se ode mě nikdo dočkat nemůže, tuhle rovinu neumím, ani kdybych chtěl. A já samozřejmě nechci. V hospicích se s umírajícími potkávám a necítím při tom žádný ostych, tam už není na patos ani jiné společenské mlhoviny čas. Ostatně ani kniha rozhovorů s Marií Svatošovou nebyla mou první hospicovou prací. Před pár lety jsem udělal brožurku Vinnetou se chce bratřit, která shrnuje – budete možná překvapen – veselé a paradoxní příběhy z jednoho jihočeského hospice. Hospicový humor a nadhled snad pronikl i do Miss exitus.

 

Ve svém románu Ratajský les (2016) jste vycházel ze skutečných historických událostí, opírá se i příběh Miss exitus, respektive některé jeho postavy a kulisy, o nějaký reálný základ?

Ano, i cosi z Miss exitus se v reálu událo, byť jinde a jinak. Rád tímhle způsobem pracuju – odpíchnu se od skutečnosti a dál už letím po svém. Ratajskému lesu předcházely mé Zápisky o válce česko-slovenské, i tam jsem pracoval s mixem skutečnosti a fikce. Zatímco okolnosti rozpadu federace nebo ratajský případ mají známé či dohledatelné historické pozadí, hospicový příběh, který jsem si vypůjčil, je úplně neznámý. Myslím, že je to dobře, čtenář se tak nemůže rozptylovat hledáním hranice (ne)skutečnosti. Záznam i fikce jsou součástí jednoho vyprávění tak, jako bývají součástí naší každodennosti. Pokud by někoho přece jen zajímalo, co z Miss exitus je skutečné, tak právě to, co dotyčnému může připadat jako nejméně pravděpodobné.

 

Celý rozhovor s Alešem Palánem, ve kterém mimo jiné vypráví, co mu říkali umírající, najdete v aktuálním čísle Literárních novin 5/2019, které je právě na stáncích.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP