Nekorektní filmy na největším slovenském filmovém festivalu


Ve dnech 14. až 22. června probíhá v Košicích největší filmový festival Slovenska. Tradice Art Filmu Festu, tedy původně festivalu filmů o umění, vznikla díky iniciativě filmového režiséra a dlouholetého uměleckého ředitele festivalu Petera Hledíka v roce 1993. Právě na začátku 90. let totiž zaniklo filmové studio Koliba a rapidně ubylo prostředků na slovenský film. Art Film chtěl nějak suplovat živou kinematografii a něco podobného činil Mezinárodní filmový festival Bratislava.

Art Film Fest Košice. Foto: Lukáš Klimek

 

Slovensko mělo díky této historii ve filmovém festivalovém dění trochu jinou pozici než Česko. Festival typu MFF Karlovy Vary se tu ještě neměl šanci vyprofilovat, navíc Karlovy Vary byly původně československý festival, který po rozdělení republiky teritoriálně připadl do Česka. V době, kdy se u nás plánovalo přestěhování MFF Karlovy Vary do Prahy a vznikl konkurenční festival Zlatý Golem, byla festivalová situace na Slovensku o poznání stabilizovanější, zatímco dnes je stabilnější spíše v Česku.

Tři velké filmové přehlídky, patnáct menších

Hlavní mezinárodní filmový festival byl umístěn v devadesátých letech v Bratislavě, šlo o nástupce festivalu československého filmu Fórum mladých filmů, který vznikl v roce 1985 a měl na Slovensku z hlediska politického uvolnění větší šance než v socialistické Praze. V roce 1992 na něj navázal pod vedením osvíceného dramaturga Petera Nágela MFF Fórum, z něhož se o pět let později vyvinul největší slovenský filmový festival – MFF Bratislava.

Hlavní tým MFF Bratislava však roku 2008 odešel pracovat pro konkurenční Art Film Fest Trenčianské Teplice, který se mezitím rozrostl do podoby respektovaného filmového festivalu. MFF Bratislava se sice po zlatých devadesátých letech podařilo roku 2009 opět resuscitovat, ale jen na pět let. Roku 2018 byla jeho značka prodána a nikdo neví, co bude dál.

Art Film Fest se roku 2016 překvapivě přestěhoval do Košic, které byly k pořádání filmového festivalu příznivěji nakloněny než správa lázeňského města. MFF Bratislava je od roku 2012 v útlumu a pokouší se o obnovu. Také Trenčianské Teplice se snaží nějakým způsobem navázat na původní velký festival, ale příliš se to nedaří. V současné době je tu pořádán třídenní multikulturní festival Art in Park, časově umístěný zároveň s Art Film Festem v Košicích.

To jistě není dobré řešení. Konkurence lázeňského festivalu je silná – nejen Košice, ale zejména rychle rostoucí zářijový filmový festival Cinematik v Piešťanech, který diváky láká víc a má stabilní profesionální zázemí. K tomu připočtěme ještě březnový Mezinárodní festival filmových klubů Febiofest v Bratislavě a dalších slovenských městech, jehož uměleckým ředitelem je český filmový profesionál Přemysl Martinek, bývalý ředitel distribuční společnosti Artcam Films.

Program i tým českého Febiofestu jsou jiné – festival od letoška umělecky vede bývalý dramaturg Berlinale Nikolaj Nikitin, nabídka filmů se liší, týmy také. Kromě těchto tří největších slovenských filmových festivalů tu existuje ještě zhruba15 tematicky nebo lokálně specifických přehlídek, něco podobného jako v Česku. Na vzestupu jsou menší regionální filmové přehlídky, někdy typu open air, někdy uzavřené v kinech a tematicky specifikované.

Ve filmových Košicích

Art Film Fest je díky velmi kvalitní programové struktuře navštěvovaným festivalem, který se poměrně krátce po přestěhování do Košic významně stabilizoval. Je tu velmi dobrá infrastruktura k pořádání festivalu, od kin po hotely. Negativem je jen vzdálenost od hlavního města, respektive od Vídně, kam směřuje většina mezinárodních leteckých spojů. Je možné říct, že programově je na tom košický festival skoro tak dobře jako MFF Karlovy Vary.

Má evropské a světové premiéry filmů, kvalitní výběr, pestré programové sekce. Celá řada kvalitních filmů se dostane do mezinárodní soutěže, do sekce B2Can Starter, kde se poprvé prezentují filmy slovensko-české distribuční společnosti Film Europe, které se často nedostanou ani do Karlových Varů.

Další zajímavou sekcí jsou Evropská zákoutí, tematická sekce Láska a anarchie, kterou připravuje významný slovenský filmový teoretik Martin Ciel a v neposlední řadě sekce Kolem světa a Slovenská sezóna – přehlídka domácích filmů, většinou slovensko-českých a česko-slovenských koprodukcí nebo čistě slovenských filmů. Svou sekci měl letos na festivalu slovenský režisér Marko Škop, který se dostal do hlavní soutěže MFF Karlovy Vary s filmem Budiž světlo. Jeho nový film však v Košicích uveden být nemohl.

Narušitel systému

Festivaly jsou obecně na vzestupu, včetně těch filmových. Diváci si zvykli, že během festivalu zažijí nečekaná překvapení a že se k nim dostane něco, co v běžné distribuci obyčejně nebývá. Anebo naopak, že uvidí nějakou očekávanou filmovou novinku s předstihem.

V mezinárodní soutěži Art Film Festu běžel například lotyšsko-belgicko-litevsko-francouzský film Oleg režiséra Jurise Kursietise. Film v tragikomické rovině popisuje trable lotyšského námezdního pracovníka jménem Oleg (Valentin Novopolskij), jehož nešťastnou shodou okolností vyhodili z jatek v Ghentu, kde pracoval. Oleg se pak snaží v Bruselu protlouct jako řemeslník a dostane se do centra polské mafie, která přiděluje v Bruselu práci. Tam nádeničí na budování rozestavěného domu polského mafiána, ale nárokuje za to peníze, takže Polák (Dawid Ogrodnik) ho zavře do sklepa a vezme mu pas. Je to velmi nelichotivý obraz východní Evropy a situace lidí bez peněz v západní Evropě. Film byl poprvé uveden letos na MFF v Cannes a Art Film Festu se podařilo v šibeniční lhůtě jednoho měsíce získat snímek do Košic.

V sekci B2Can Starter se objevily filmy, které samostatně poběží v Praze na přehlídce B2Can v září. Byl to například německo-francouzský film U zlaté rukavice (Der Goldene Handschuh), který v režii Fatiha Akina vysoce odpudivým způsobem líčí temné skutky masového vraha v 70.letech v hamburské čtvrti St.Pauli, kde kolem ulice pasáků a prostitutek Reeperbahn byla a je celá řada nočních a zejména vykřičených podniků. Právě tam hledá podivný osamělec Fritz Honka své oběti, hlavně mezi staršími a na alkoholu závislými ženami, které pak vraždí, rozřezává a skladuje za falešnou stěnou v bytě.

Další německý film v této sekci byl Narušitel systému (Systemsprenger), který už posbíral od světové premiéry na Berlinale řadu cen. V režii Nory Fingscheidt vypráví o devítileté asociální a těžko zvládnutelné dívce, závislé na sociálních službách, které jí ale nedovedou nahradit matku. Dívku hraje Helena Zengel a sociální pracovnici Gabriela Maria Schmeide, známá mimo jiné jako komisařka ze seriálu televize ARD Der Prag Krimi, jehož spoluautorem byl Jaroslav Rudiš.

Když kapitalismus nemá alternativu

V sekci B2Can Starter běžel i korejský Parazit (Gisaengchung), vítězný film letošních Cannes. Režisér Bong Joon Ho tento strhující film lokalizoval do současné Koreje, kde panuje strach z útoku Severní Koreje – tento moment obstarává ústřední zápletku filmu, ale není nijak politicky využit. Režisér pozoruhodných filmů jako Ledová archa (Snowpiercer) z roku 2013 o nezastavitelném rychlovlaku, natočený s českou účastí, nebo ekologicky laděného filmu Okja (2017) se vrátil po svém velkoprojektu pro Netflix opět domů a čerpá z tématu sociální nerovnosti v korejské metropoli.

Film se věnuje chudé rodině, která je ale natolik vychytralá, že pochopí svou šanci v domě téměř ideální čtyřčlenné rodiny manažera a workoholika pana Parka. „Bohatí jsou naivní,“ zní krédo chudého otce. Je lepší bydlet na vršku a uprostřed pěstěné zahrady než mezi krysami a splaškovou vodou. Syn totiž dostane nabídku doučovat angličtinu dceru v bohaté rodině. Když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako vychovatelku svou sestru. Ve filmu se kombinují různé žánry, překrývají se a proměňují. Prolíná se tu sociální drama, komedie, thriller, detektivka, psychologické drama, dystopie – od každého něco. Je to zábavné, je to i děsivé. „Chtěl jsem zaznamenat rostoucí polarizaci a nerovnost ve společnosti,“ řekl při premiéře v Cannes Bong Joon Ho.

S touto ideou se vypořádal již ve filmu Ledová archa, kde jsou jednotlivé vozy vlaku členěny podle tříd – vepředu ideologové a velitelé, vzadu dělný lid, který jen pracuje a neví o ničem. „Žijeme v éře kapitalismu jako dominantního světového řádu, k němuž není žádná alternativa. Nejen v Koreji, ale po celém světě není možné ignorovat principy kapitalismu. Třídy a kasty kapitalistické společnosti jsou na první pohled neviditelné. Rozdíly jsou dobře maskované a na první pohled je vůbec nevnímáme. Na třídní hierarchii pohlížíme jako na relikt minulosti. Ve skutečnosti jsou třídní linie nepřekročitelné. V normálním světě je nepravděpodobné, že by se životní cesty našich čtyř nezaměstnaných protagonistů a rodiny manažera globální IT firmy mohly protnout. Jedině snad tehdy, pokud je někdo z nižší třídy najat jako vychovatel nebo služebník – jako v případě našeho filmu. V takovém případě se obě třídy setkávají a dostávají do tělesné blízkosti. I když ani jedna strana nemá zájem na rozvoji nenávisti nebo zloby, obě třídy jsou vrženy do situace, kdy i sebemenší uklouznutí může vést k rozštěpu a výbuchu. Ukazuji, že jakmile se obě třídy postaví proti sobě v naší extrémně polarizované společnosti, nastane krach.“ Oba filmy, Narušitel systému i vítězný film Cannes – Parazit, uvede zakrátko i MFF Karlovy Vary.

Polská básnířka proti politické korektnosti

V sekci Evropská zákoutí se objevil další nekorektní film – polský film Jaceka Borcucha Sladký konec dne (Slodky koniec dnia), v němž patrně nejslavnější polská herečka Krystyna Janda hraje polskou židovskou básnířku a držitelku Nobelovy ceny Marii Linde, která se s rodinou usídlila v malém toskánském městě Volterra.

Spisovatelka je rebelka, ráda provokuje, je ale velmi respektovaná. Občas mluví na veřejných fórech, kde odmítá strach z terorismu, dokonce šokuje výrokem, že i teroristický útok je kulturní čin a že je na něm něco krásného (později tento výrok upravuje v tom smyslu, že krásné je to, že po útoku zůstává život). Sama žije s italským manželem a egyptským milencem, obhajuje brutalitu doby, odmítá strach z terorismu a říká, že tzv. tolerance vůči jiným kulturám je u Evropanů jen naoko, jen hraná.

Je obdivovatelkou filozofa a spisovatele Michela Houellebecqa, považovaného dílem za trolla, dílem za proroka. Například jeho román Podvolení vypráví o tom, jak se v roce 2022 z Francie stane islámský stát. Zpráva o sebevražedném útoku v Římě je ve filmu symbolicky doprovázena písní Franka Sinatry It was a very good year. Pro malé město s deseti tisíci obyvateli se stává taková názorová nekorektnost pohromou, rodina se od spisovatelky distancuje, stárnoucí žena zůstává sama ve své splendidní vile, osamocená ve svém intelektuálním vykořenění. Ostatně film sám je typickým příkladem salónní evropské kinematografie, která je dostupná pouze někomu, kdo je schopen a ochoten sdílet pomalu se odvíjející, i když zajímavý příběh.

Slovenský východňárský film

Příjemným nekorektním překvapením byl slovenský film Loli Paradička, volně navazující na postavy z knihy Kale topánky Víťy Staviarského (vítěz Anasoft Litera 2013). V režii jeho syna Richarda Staviarského a produkci jeho dcery Marky Staviarské se vyprávění stává kusturicovskou road movie po východoslovenských obcích – Košice, Sabinov, Bardejov, Spišská Nová Ves. Milan (Michal Iľkanin) je handicapovaný muž bez nohy (tu mu uhryzl medvěd) a Veronka (Kamilka Mitrášová) je Romka. Milan se jí ujme, později se do ní zamiluje, přestože mu na začátku během prodeje ve stánku na místním jarmarku ukradla dva turecké medy. Milan jí koupí oběd, pak ji ubytuje, přivede ji domů, ale jeho matka je vyhodí, protože Romy nesnáší.

„V jarmarečním prostředí se pohybujeme s bratry už odmalička. Chodili jsme s našimi prodávat svítící rohy, zábavné paruky nebo tykadla,“ vzpomíná producentka filmu Marka Staviarská. „Jarmarky nabízejí pestrobarevnou škálu nejen zboží, ale i lidí a jejich příběhů. Právě tam narazili otec s bratrem na tento příběh, který se skutečně stal a oni ho ještě rozvinuli.“

Nicméně mezi vyprávěním a filmem byla velká vzdálenost, například hledání představitelky hlavní role trvalo rok. Film je neobyčejně pozitivní, vtipný a barvitý, protože postavy jarmarečního prostředí přinášejí zvláštní naturalismus a přirozenost. Je v něm jasně čitelné protirasistické poselství, přestože i rasové předsudky a trudná romská realita přicházejí ke slovu. Film bude distribuován patrně od září 2019 společností Forum Film, která funguje na Slovensku i v Česku, takže je naděje, že ho uvidíme i u nás.

 

Radovan Holub, Košice

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP