Strategické křižovatky příští vlády (12)


potucekmartinObnova a podpora veřejného sektoru

Závěr seriálu, který se snažil vysvětlit, že jedině  strategická rozvaha, opřená  o solidní analýzy a prognózy a umožňující  vyvodit několik dlouhodobých priorit může vyvést z krize zemi, jako je naše.

Před dvaceti lety stávkovali studenti až do prosince, aby si pojistili nikoliv kosmetické, ale zásadní změny politického systému. Dnes se šíří nespokojenost s poměry, hraničící s vážnými úvahami o stávkách, napříč různými kategoriemi zaměstnanců: stávkou hrozí hasiči, dopraváci v Praze (ti už mají podporu i olomouckých kolegů). Demonstrují vědci. Naštvaní jsou i učitelé. Sestřičky a lékaři odjíždějí na lépe placená místa do zahraničí nebo se po nich aspoň poohlížejí. V parlamentu leží návrh rozpočtu na příští rok, který ubírá téměř čtyři miliardy korun neziskovkám, přestože jsou často jedinými, kdo dokáže zabezpečit služby těm nejslabším a bezmocným - navíc s velkým přídavkem dobrovolné práce zdarma. Policistům zákon stávkovat zakazuje, a tak hlasují nohama: odcházejí.

Letos došlo k dalšímu omezení podpory v nezaměstnanosti, takže některé kategorie nezaměstnaných jsou nuceny už po několika měsících předstírat, že vedou život důstojný člověka - s existenčním minimem 2020 Kč měsíčně. Hrozí, že nezaměstnaný bude každý desátý z těch, kdo mohou a chtějí pracovat, ale financování aktivní politiky zaměstnanosti (pomoci při hledání nového zaměstnání) je žalostně poddimenzováno: s méně než 0,2 % HDP se řadíme na úplný chvost Evropy.

Všichni jsou znechuceni tím, jaké poměry panovaly na plzeňských právech. Právem. Avšak morální prohřešky a pravděpodobně i protizákonné jednání jsou jen jednou stranou mince.  Tou druhou je chronicky nedostatečné financování vysokých škol. Jak nedávno v rozhovoru připomněl předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, kvalifikovaný pedagog nemá šanci mít bez existenčních starostí jen jednoho zaměstnavatele - jen svoji alma mater.

To všechno je důsledek podcenění významu veřejného sektoru v celém polistopadovém vývoji země. V neustálém omezování podpory služeb, které jsou v Evropě tradičně dotované především z veřejných zdrojů - zdravotní a sociální péče, vzdělávání, veřejné dopravy, vědy a výzkumu, bezpečnosti, zaměstnanosti, kultury... Kombinace neoliberálního vidění světa, privatizace jako léku na všechny neduhy společnosti a nekompetence politiků a úředníků se přičinily o to, že český veřejný sektor je ve vážné krizi. Bude-li cesta z hospodářské krize a z deficitů veřejných rozpočtů ordinována znovu neoliberálními doktrináři, dočkáme se možná stávky generální.

Dlouhodobě účinnou, byť nesnadnou cestou k zásadnímu řešení, je přijetí strategie obnovy a podpory veřejného sektoru. Tato strategie musí jasně deklarovat jeho nezastupitelnost v zajišťování základních práv a svobod občanů a musí zároveň konkretizovat, jak český stát zajistí, aby se ústavní Listina základních práv a svobod, případně další mezinárodní závazky České republiky v této oblasti, také realizovaly v praxi. V neposlední řadě pak musí zaručit dostatečný podíl z veřejných rozpočtů na zajištění příslušných veřejných a sociálních služeb. Máme-li dosáhnout obratu, neobejde se to bez výrazného zvýšení souhrnné daňové kvóty.

Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP