Strategické křižovatky příští vlády (5)


potucekBez práce nejsou koláče

V posledních deseti letech u nás činily výdaje na politiku zaměstnanosti 0,4 % HDP, což je šestkrát menší díl než ve vzorovém Dánsku či Holandsku. A na aktivní politiku zaměstnanosti používáme jen menší část těchto zdrojů.

Říká se, že teprve v manželství člověk pochopí, co všechno obnáší. Platí to i o nezaměstnanosti. Dokonce i odchod do důchodu, plánovaný dlouho dopředu, působí mnoha čerstvým důchodcům nemalé problémy: ztrácejí pevně určený časový rámec pracovního dne, kontakty s lidmi na bývalém pracovišti, a taky část příjmů, na které byli zvyklí a obecný pocit užitečnosti. S takovým šokem, ale v mnohem ostřejší podobě, se musejí vypořádat i ti, kdo se ocitnou náhle na dlažbě. Bývají ještě plní síly, a o to hůře se vyrovnávají se situací, kdy nemají kde uplatnit své schopnosti energii a místo platu zůstanou na podpoře. Spolu s nimi se dostávají do těžké ekonomické, sociální a psychologické situace také jejich děti a partneři.

Tak by nám příběh převyprávěl levicový, sociálně laděný intelektuál. S něčím takovým se však ve veřejném prostoru v Česku téměř nesetkáme. Zato se ze všech stran dovídáme, že nezaměstnaní si za svou situaci mohou sami - svojí leností a neochotou přizpůsobit se nárokům trhu práce. A že je k tomu motivuje štědrá sociální podpora. Ano, tento neoliberální výklad nezaměstnanosti v hlavách novinářů, politiků, ale i lidu obecného převažuje, byť nezaměstnanost dnes evidentně roste nikoliv v důsledku lenosti Čechů, nýbrž kvůli samotné krizi globální ekonomiky.

Nezaměstnanost není jen problémem nezaměstnaných a jejich rodin. Doplácíme na ni i my ostatní, a to hned několikrát. Zvyšují se výdaje veřejných rozpočtů (příspěvky v nezaměstnanosti, sociální dávky). Snižují se výnosy daně z příjmu a ze zdravotního a sociálního pojištění. A co víc: pracovní síla se neuplatní, nevznikají nové hodnoty, i když by toho bylo, rozhlédneme-li se kolem sebe, leckde velmi zapotřebí.

Zatímco na konci minulého roku činila v Česku míra registrované nezaměstnanosti 5,4 %, ke konci letošního srpna to bylo už 8,5 %. Za jediný rok (od srpna 2008 do srpna 2009) stoupl počet nezaměstnaných o víc než 180 tisíc a přiblížil se hranici půl miliónu. Bolestné jsou regionální rozdíly v nezaměstnanosti - Ústecký kraj měl koncem července 12,9 % a Moravskoslezský kraj 11,8 % nezaměstnaných. Že by právě tam byli lidé ještě línější než ve zbytku republiky? A kde mají práci hledat? V okresech Bruntál, Karviná či Děčín dnes připadá 50 nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo. A může být hůř: opatrné odhady hovoří o 9,5 % nezaměstnanosti na konci tohoto roku. Bojovat s nezaměstnaností, výrazně ji snížit, bude proto patřit k nejdůležitějším zadáním budoucí vlády.

Zaměstnanost je jevem, v němž se zrcadlí silné i slabší stránky celé společnosti. Jak už jsme připomněli v předchozích dílech seriálu, hlavním faktorem je schopnost ekonomiky generovat poptávku po práci, která je opřená o dobrou hospodářskou politiku. Důležitý je i ofenzivní přístup k podpoře společnosti a k vědění, ochota k rekvalifikaci a stěhovat se za prací. Roli hraje i návaznost trhu práce na soustavu sociálního zabezpečení.

Už před lety se významný teoretik sociálního státu Gösta Esping-Andersen zamýšlel nad problémem stárnutí evropské populace a nedostatečnou poptávkou po práci. Přišel se skvělou ideou spojených nádob: s rostoucími počty starých a velmi starých lidí bude potřeba výrazně zvýšit kapacitu osobních sociálních služeb - a tím zaměstnat ty, kteří jinak hledají pracovní uplatnění jen velmi obtížně: méně kvalifikované, ženy, obyvatele periferních oblastí země... Jedinou, nicméně zásadní, bariérou realizace tohoto nápadu v podmínkách Česka je, že je vitálně závislý na dostatku zdrojů ve veřejných rozpočtech. Zatím se osoby zaměstnané podle statistiky v ostatních veřejných a osobních sociálních službách podílejí na celkové zaměstnanosti v zemi už po deset let 0,4 % - přičemž mezitím česká populace výrazně zestárla.

V Evropské unii je nyní hitem dánský přístup k politice trhu práce, nazývaný flexicurity, což by bylo možno přeložit jako zajištěná pružnost. Jde o kombinaci pružných pracovních smluv, umožňujících zaměstnavatelům, aby je snadno rozvazovali, a robustní a účinné politiky zaměstnanosti, která je nezaměstnanému oporou jak v udržení životního standardu (pasivní politika zaměstnanosti), tak v rychlém nalezení nového pracovního uplatnění (aktivní politika zaměstnanosti). Jinými slovy, dánský systém nezajišťuje lidem jistotu konkrétního pracovního místa, ale jistotu, že, pokud práci ztratí, stát ho nenechá na holičkách a pomůže mu najít novou práci. Holandsko se snaží řešit problém nezaměstnanosti podporou a rozšířením částečných pracovních úvazků. Nezaměstnanost v Dánsku a také v Holandsku patří k nejnižším v Evropě, zatímco zaměstnanost (podíl zaměstnaných na práceschopné populaci celkem) naopak k nejvyšším. Dánové ovšem vydávají na politiku zaměstnanosti 2,6 % HDP a Holanďané 2,5 % HDP (údaje za rok 2007).

Jak jsme na tom my? Jsme schopni uplatnit princip flexicurity i u nás? Ano, ale znamenalo by to zásadně přehodnotit naši dosavadní politiku zaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti by už nemohla být jen skromnou almužnou poskytnutou na přežití, musela by nezaměstnanému a jeho rodině umožnit udržet dosažený životní standard. Ještě důležitější by bylo posílení a rozvinutí aktivní politiky zaměstnanosti. A dostáváme se znovu k penězům: těžko o tom uvažovat v situaci, kdy politika zaměstnanosti trpí chronickým nedostatkem finančních zdrojů. V posledních deseti letech u nás činily výdaje na politiku zaměstnanosti 0,4 % HDP, ve srovnání s Dánskem a Holandskem tedy - dokonce i jen v relativním vyjádření - více než šestkrát méně. To se promítá jak do nízkých a jen pár měsíců vyplácených podpor v nezaměstnanosti, tak do nedostatečných možností úřadů práce zahajovat a implementovat nové programy rekvalifikací, vytvářet nová pracovní místa a přejít na režim účinné individuální práce s klienty. Nepřekvapuje, že na aktivní politiku zaměstnanosti jde jen menší část všech zdrojů na politiku zaměstnanosti (v roce 2007 to bylo 45 %).

Jedním z  dostupných manévrů zpružnění trhu práce by bylo více využívat částečných pracovních úvazků, které umožňují lépe slaďovat pracovní a rodičovské role obou rodičů. U nás podíl těchto úvazků na zaměstnanosti činil v roce 2002 4,8 % u mužů a 8,5 % u žen, zatímco v 15 starých členských zemích EU to bylo u mužů 18,2 % a u žen dokonce 33,5 %.

Nejen ministr práce a sociálních věcí, nejen ministři průmyslu a obchodu, financí, školství, ale i sám premiér, ti všichni by měli mít stále na paměti známý výrok Lorda Beveridge: „Nezaměstnanost je sociální zlo."

V příštím čísle se otážu, co nám bude milejší, zda děti nebo cizinci.

Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , http://www.ceses.cuni.cz, http://www.martinpotucek.cz

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP