Strategické křižovatky příští vlády (4)


potucekJedině strategická rozvaha, opřená o solidní analýzy a prognózy a umožňující vyvodit několik dlouhodobých priorit, může vyvést z krize zemi jako je naše.

Deficity institucionálního rámce ekonomiky

Bez strategicky pojaté sociální a hospodářské politiky, bez silného a efektivního státu, bez elementární míry důvěry mezi politickou reprezentací a občany, bez vynutitelnosti práva a bez účinného boje s korupcí a klientelismem budeme ještě více závislí na turbulencích vnějšího prostředí.

Dejme volný prostor působení tržních sil, ekonomika rozkvete sama, a s ní i společnost. Tato teze, kolovrátkově omílaná „ekonomickými experty" i novinářskými „komentátory" tvrdila muziku po celou dobu naší transformace.  Po vypuknutí globální krize ovšem poněkud vyšla z módy. Stále ale ovlivňuje myšlení mnoha lidí a rozhodování mnoha politiků.

Globální krize se nás dotýká a bude dotýkat více, než jsme si až doposud byli ochotni připustit. Stephen Schwarzmann, generální ředitel investiční skupiny Blackstone, soudí, že krize vymazala za méně než 1,5 roku 40 - 45 % světového majetku. Australský premiér Kevin Rudd uvádí, že v jejím důsledku poklesla hodnota akcií o 32 bilionů dolarů, což se rovná hrubému domácímu produktu všech zemí G7 v roce 2008. Počet nezaměstnaných v zemích OECD se zvýšil o osm miliónů. Nezaměstnanost roste všude na světě. Světová organizace práce odhaduje, že v rozvojových zemích krize uvrhla do bídy na sto milionů lidí.

Vlády nejbohatších zemí světa uvolňují z veřejných rozpočtů astronomické částky na sanaci privátního bankovního a podnikatelského sektoru. Deficit v USA se letos vyšplhá na hladinu 12,5 % HDP a celkové závazky amerického státu k privátním institucím překročí 13 bilionů dolarů. To je víc, než dosud stály všechny války, které tato země vedla. To vše je přitom sice velmi nákladná a dlouhodobá zátěž veřejných rozpočtů, ale stále jsme jen na začátku hašení propuknuvšího požáru. Odpovědným politikům je jasné, že řešení tkví v lepší veřejné regulaci ekonomických aktivit na globální úrovni.

Na úrovni OSN a skupiny G20 a z iniciativy jednotlivých politiků a vlád (nejaktivnější je francouzský prezident Sarkozy) se promýšlejí zásadní proměny globální architektury vládnutí: odpoutání světové ekonomiky od závislosti na americkém dolaru zavedením nové světové rezervní měny, zdanění globálních finančních transakcí (známé jako Tobinova daň), likvidace daňových rájů, koordinovaná regulace finančních institucí v globálním měřítku, prolamování bankovních tajemství k odhalení daňových úniků, regulace platů vrcholných manažerů soukromých i veřejných korporací.

Logickým požadavkem je také posílení regulačních funkcí institucí Evropské unie. Už i britský ministr zahraničí David Miliband vyzývá euroskeptiky, aby přestali útočit na fiktivního strašáka federálního eurostátu. Nemohou mít obojí - chtít jednotný trh a současně být proti institucím, které dbají na dodržování pravidel hry.

Zůstal zde vůbec prostor pro malé státy, jako je ten náš? Můžeme se stát aktivními aktéry tohoto úsilí, nebo můžeme jen vyčkávat, zda a jak se dohodnou ti silnější?

Řekl bych, že nejvíce můžeme tomuto úsilí na globální úrovni prospět (nebo mu naopak uškodit) právě tím, jakou roli sehrajeme při schvalování Lisabonské smlouvy. Ta je nutným, byť nikoli postačujícím předpokladem účinnější regulace ekonomiky členských zemí. Obě české parlamentní komory už smlouvu ratifikovaly, ale stále chybí podpis prezidenta republiky a tomuto zdržování sekunduje skupina senátorů, která tuto smlouvu napadá u Ústavního soudu. V pozadí je myšlenkový přístup, který se významnou měrou podepsal i na vzniku domácí ekonomické krize z konce 90. let minulého století. Nebude bez zajímavosti si tuto historii krátce připomenout.

Dnes víme, že kuponová privatizace z počátku 90. let vedla k neefektivnímu výkonu vlastnických práv rozptýlených mezi miliony drobných vlastníků. Hlavním hráčem se staly investiční fondy propojené s polostátními bankami, takže pro úzký okruh vyvolených vzniklo podnikání bez rizika - jejich byly zisky, zatímco státu zůstaly ztráty. Takovéto propojení podniků s bankami a leckdy i politickou mocí vedlo k nevratným ztrátám mnoha produkčních kapacit. Chabá regulace investičních fondů, kapitálového trhu a pojišťovnictví, nedostatky zákonů o konkurzu a vyrovnání a pomalé soudnictví, to vše tedy bylo výhodné jen pro ty, kdo to dokázali využít k neproduktivnímu obohacování na úkor zbytku společnosti. Není divu, že si tyto výhody bránili. Používali k tomu demagogické odkazy na samoregulační schopnosti trhu a škodlivosti státu, přestože se jednalo o aktivní zneužívání státní moci, které nemělo s trhem nic společného. Nedostatečně kontrolované banky nakonec zkolabovaly. Bankéři, finančníci, spekulanti obvykle zbohatli a zmizeli, na nás pak zbyla nákladná sanace finančních institucí z veřejných zdrojů a pokrytí dalších ztrát v ekonomice v celkovém rozsahu přes bilion korun. Jako bychom si vše, co se dnes ve světě děje, odehráli ve více než desetiletém předstihu.

Když však nakonec došlo na tak obrovské transfery veřejných peněz, proč nikdy nebylo možné vydat řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru? Proč se veřejné investice naopak omezovaly a stále větší břímě nezbytných služeb přesouvalo na jednotlivce a rodiny? Vysvětlení opět hledejme v úzkých ekonomických zájmech těch, kdo chtěli přesunem těchto služeb z veřejného do komerčního sektoru získat další podíl na zisku. Troufám si dokonce tvrdit, že veřejný sektor teď může být i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního paradigmatu ohrožen více než v minulosti: naznačuje to lítá diskuse kolem tzv. úsporného balíčku ministra financí Eduarda Janoty. Prostředků bude za jinak stejných okolností méně, zatímco veřejných úloh a nároků více.

Bez strategicky pojaté sociální a hospodářské politiky, bez silného a efektivního státu, bez elementární míry důvěry mezi politickou reprezentací a občany, bez vynutitelnosti práva a bez účinného boje s korupcí a klientelismem bude náš příspěvek k ozdravění institucionálního rámce české ekonomiky jen plácnutím do vody. Budeme jen ještě více závislí na turbulencích vnějšího prostředí, se všemi negativními průvodními jevy s tím spojenými.

Za tím vším se však skrývá ještě jedno čertovo kopýtko: nadnárodní společnosti a finanční instituce se už emancipovaly natolik, že mají všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, ale do značné míry i orgánů EU v hrsti, mohou je vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejných funkcí (především na poli nabídky pracovních příležitostí a dostupných úvěrů), a také tak docela bezostyšně činí a budou činit i nadále.

 

V příštím čísle se zaměříme na úhelný kámen boje s krizí - na podporu zaměstnanosti.

Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , http://www.ceses.cuni.cz, http://www.martinpotucek.cz
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP