Strategické křižovatky příští vlády (3)


potucekCo společnost rozkládá - a co ji stmeluje.

Jedině strategická rozvaha, opřená o solidní analýzy a prognózy a umožňující vyvodit několik dlouhodobých priorit, může vyvést z krize zemi jako je naše.

Česká vláda schválila v červenci tohoto roku - téměř bez povšimnutí médií - Národní program Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. To v rámci vyvrcholení snah o upevňování sociální soudržnosti jako jednoho z hlavních cílů Lisabonské strategie Evropské unie, vyhlášené už v roce 2000. Evropský program vychází z uznání práva lidí žijících v chudobě na důstojný život, podporuje soudržnější společnost - a jako hlavní nástroj k dosahování těchto cílů vytyčuje odpovědnost každého jedince za boj proti chudobě a uplatnění konkrétních opatření veřejné a sociální politiky proti sociálnímu vyloučení.

Evropská unie - tedy alespoň ti, kteří se zasadili o přijetí její Lisabonské strategie - ovšem neformulovala tyto cíle z čirého lidumilství. Pro soudobé společnosti je sice typické rozrůzňování životních stylů, voleb a šancí, nicméně nejúspěšnější jsou právě ty z nich, jejichž vlády respektují - třebas nepsanou a nevyslovenou, ale tím reálnější - rousseauovskou sociální smlouvu s občany: každému je umožněno vést život v podmínkách, které nesnižují jeho lidskou důstojnost a vytvářejí mu elementární prostor pro rozhodování o vlastním osudu. V takových společnostech si lidé více důvěřují a pomáhají si navzájem, země jsou politicky stabilnější (s nepřehlédnutelnými pozitivními dopady na ekonomiku). I transakční náklady v ekonomice samotné jsou také významně nižší.

Úlohu upevňování sociální soudržnosti je ovšem možné pominout, nevynutitelné závazky vůči EU buď ignorovat úplně, nebo je plnit jen formálně, a zaměřit se pouze na zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky - v očekávání, že dynamizující se ekonomika posléze „vydělá" i na „investice do lidí". Tento recept, který ordinovali dlouhá desetiletí lidem i vládám mnoha zemí neoliberálové, je nyní žalostně zdiskreditovaný. Ovšem za cenu uvržení miliónů lidí na celém světě do bezvýchodné životní situace a dalšího drastického rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Slovensku před časem předepsal takový recept ekonom Ivan Mikloš a Dzurindova vláda, jejímž byl členem. Postačí nahlédnout k našim sousedům, abychom zjistili, jaké plody jim tato volba přinesla.

Ale vraťme se k nám. Co se odehrávalo po roce 1989? Je dnes česká společnost soudržnější?  Případně co je možné učinit, aby se dále nerozkládala?

Příznaky sociálního rozkladu jsou u nás - s výjimkou Slovinska - přece jen mírnější než v jiných zemích střední a východní Evropy. Vděčíme za to především tomu, že do systému sociální ochrany byl velmi brzy po listopadu 1989 včleněn prvek zaručující všem občanům životní minimum, že byl ustaven systém úřadů práce, že se nerozpadl systém veřejného zdravotnictví a školství dostupného (s výjimkou vysokých škol) v zásadě všem. Díky tomu je u nás hladina relativní i absolutní chudoby a frustrace ze změněných poměrů zatím stále ještě nižší než v sousedních postkomunistických zemích. Instituce sociálního státu se ovšem jen pomalu přizpůsobují měnícím se podmínkám: stále převažuje pasivní pomoc v nouzi místo prevence vzniku ohrožujících situací a aktivizace, paušální přístup místo individuální sociální práce, hašení požárů místo řešení problémů, které se naplno přihlásí až v budoucích desetiletích. Na transformační kroky v podání polistopadových vlád doplácely především rodiny s nezaopatřenými dětmi. Vždyť až do roku 2005 neměla naše republika přijatou koncepci rodinné politiky!

Obnova a rozvíjení sociální soudržnosti v nových podmínkách tak bude patřit k nejvýznamnějším úlohám nové vlády vzešlé z příštích parlamentních voleb. Může jí v tom napomoci zmíněný Národní program Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení?

Dokument je zpracovaný na profesionální úrovni. Jeho pět priorit ukazuje, co je třeba udělat nejnaléhavěji: Zamezit sociálnímu vyloučení v důsledku předlužení. Aktivně pomáhat v návratu na trh práce i těm, kdo mu jsou z nějakého důvodu vzdáleni. Postup územních veřejných správ proti chudobě a sociálnímu vyloučení by měl být plánovitý. Patří k němu vzdělávání chudých a vyloučených, podpora bydlení sociálně ohrožených skupin a řešení bezdomovectví.

Jsou to jistě chvályhodné cíle, ale nestačí, protože připomínají utišující léčbu zastaralých problémů, která při sebevětší snaze nemůže nahradit odstranění příčin chudoby a vyloučení.

Proti takto postaveným prioritám totiž stojí institucionální pevnost systémového charakteru: na holou kost osekávaný český sociální stát, který je ve svém fungování už tak deformován neoliberálním viděním světa, že každičký den generuje další stovky a tisíce chudých a vyloučených. Chcete příklady? Je jich mnoho, zkusím vybrat jen ty nejpádnější. Rovná daň z příjmů - neselhávající automat, který činí bohaté ještě bohatšími a chudé ještě chudšími. Nahrazování přímých daní daněmi nepřímými, na které opět ti chudší doplácejí nejvíc. Nízké nebo žádné daně majetkové - se stejnými důsledky. Další omezování podpory v nezaměstnanosti, které nutí některé kategorie nezaměstnaných už po několika měsících předstírat, že vedou život důstojný člověka - s existenčním minimem 2020 Kč měsíčně. Žalostně poddimenzovaná aktivní politika zaměstnanosti. Život důchodců v tržním hospodářství s deregulovanými nájmy a takovými cenami energií a dalších služeb spojených s bydlením, které v součtu mnohdy převyšují celý, dosud socialisticky nivelizovaný, důchod. Neustávající omezování podpory služeb, které jsou v Evropě tradičně dotované především z veřejných zdrojů - zdravotní péče, vzdělávání, sociální pomoc, veřejná doprava, věda a výzkum, kultura. Tato politika rychle polarizuje už tak rozštěpenou společnost a nahrává extrémistům všech politických odrůd a zabarvení.

Bude-li se chtít nová vláda skutečně účinně vypořádat s hrozícím rozvalem společnosti do navzájem se nenávidících a proti sobě bojujících skupin, bude se muset rozhodnout pro strategii zásadní obnovy a podpory sociálního státu. A ta si vyžádá obrat v dosavadní tendenci bezhlavého a bezostyšného snižování daní. Vždyť daň ze zisku podniků, která ještě v roce 1992 činila 55 %, v loňském roce poklesla na 21 %. Ani to jakoby nestačilo: v příštím roce bude tato daň činit pouhých 19 %, tedy asi jen třetinu toho, co před necelými dvaceti lety. A nedosti na tom: horní hranice zdanění příjmů fyzických osob, která činila v roce 1993 47 %, poklesla se zavedením rovné daně v roce 2008 nominálně na 15 % (fakticky na necelých 23 %), tedy na polovinu.  Ten, kdo se dnes diví rekordním schodkům státního rozpočtu, může tváří v tvář těmto faktům jen těžko s vážnou tváří vinit „rozhazovačný" sociální stát, jemuž česká vláda a parlament v loňském roce přidělily pouhých 18,9 % hrubého domácího produktu ve srovnání s evropským průměrem 27 %! Vinny jsou naopak naprosto nezodpovědné politické kroky všech vlád, které viděly rudě při každé zmínce o státu, notabene o jeho sociálních funkcích. A tuhle zdiskreditovanou politiku právě křísí, zpovzdálí podporován brumendem NERVu, Janotův balíček...

V příštím čísle se budu věnovat deficitům institucionálního rámce ekonomiky.

Autor je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, FSV

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , http://www.ceses.cuni.cz, http://www.martinpotucek.cz

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP