Vzpomínky Stanislava Komárka jsou svědectvím pro budoucí čtenáře


Vzpomínky Stanislava Komárka jsou jistým vzorem pro psaní pamětí, i když to autor nezamýšlel. A každé kvalitní psaní (i to jeho) tkví do vysoké míry v umění odhadnout, co vynechat. Platí to také u dvousvazkových pamětí Městečka a města Stanislav Komárek, přičemž autor dokázal aspekty vlastního života řádně prokádrovat. A některé docela pominout.

Stanislav Komárek v roce 2001. Foto: Profimedia

 

Komárek ve svých pamětech zcela vynechal oblast sexu, což není tak nezvyklé, ale také víru či nevíru v boha a různé ryze pracovní detaily kariéry a vědecké dráhy. Některé další momenty však opominul prostě z toho důvodu, že již jsou rozpuštěny v jeho románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007).

Zúročil i vlastní specializaci biologa, prokázal nadhled nad vlastní životní dráhou (nedoceněn se jistě necítí), učinil jen tak mimochodem poklonu Arthuru Koestlerovi a úspěšně si poradil s rankem všech těch kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s etnologií.

Stanislav Komárek rozhodně při psaní ví, co dělá, a sotva kdy napíše zbytečnou větu. Zažil toho tolik, že má odkud čerpat, a jen jeho vzpomínky do šestého roku vydaly na desítky stránek. Ne všechny, pravda, se do výsledné autobiografie dostaly. Její první svazek přitom končí teprve maturitou.

Následuje svazek druhý, ve kterém lze autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Pak nastupuje do práce, dokonce je mu přidělen byt, ale on se rozhodne emigrovat, přičemž onen moment přichází jako ozáření bleskem, a to uvnitř autobusu mířícího z Jindřichova Hradce do Budějovic.

Stanislav Komárek si vybral k exilu Vídeň a roku 1983 se tam přes Itálii krkolomně dostal. Označuje to za největší dobrodružství svého jinak klidného života, ale sami při četbě váháme, zda se nepodceňuje. Procestoval mnoho koutů světa, jak o tom píše nejen v této, ale i v jiných i v jiných svých knihách.

Sám autor vyvrací i různé mýty o tom, kdo jej snad v emigraci podpořil či zda nebyl agentem a jeho útěk aktem naprogramovaným StB.

Vlastní titul knih Městečka a města není žádným obecným vyjádřením, ale označuje konkrétní místa. Prvý ze svazků Městečka se totiž odehrává hlavně v jeho původním bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci, ve druhém dojde na Vídeň i Prahu. Jde o čtyři základní lokality, ve kterých měl či má životní základny.

A protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od počátku let šedesátých, aby zahrnuly taktéž vyprávění jeho rodičů i prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století. Nechybí přitom náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, někdejší práci dětí, folklór a stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku.

Ve druhém ze svazků se pak stává klíčovým vztah se Zdeňkem Neubaurem, s nímž Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd.

Memoáry končí rokem 2000, kdy podle jeho vnímání ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila monotónnější doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy. Zde se domnívám, že přece jen převážilo jeho osobní intenzivní vnímání a že stabilita onoho času není zase tak jednoznačná. Komárkův život se ovšem v jistém věku zklidnil.

Má dar psát zajímavě a dar stručnosti, za pokrytectví považuje, označují-li někteří věk již těsně po šedesátce za předčasný k sepsání pamětí. Nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. A je si jist, že se jeho kniha patrně bude číst s větším zájmem až za nějakých třicet let. Doby, kdy „všichni“ něco věděli jako samozřejmost, a doby, kdy už neví nikdo nic, se totiž „překlapují“ překvapivě rychle. Je proto třeba předat svědectví, i když on sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami. Ale o to víc je úspěšný při zachycování genia loci anebo dnes už zašlých společenských praktik.

Stanislav Komárek: Města a městečkaVynechal, pravda, příhody, které by se zdály být běžným čtenářům moc neuvěřitelné, a mnohem objemnější, necenzurovaná verze jeho pamětí leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna bude po jeho smrti. Zpola žertem dodává: „Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu – až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“

Jak podotýká, „porod“ pamětí odkládal, ale nebylo to možné dělat dlouho. On sám přitom zná buddhistický termín kléša-rága, který znamená vnitřní překážku v další cestě, která se dá odstranit právě jen pomyslným porodem. A protože je vědec, začal z gruntu a směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a včelařství a dojde na kapitoly Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór, Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem, Církevní rok v městečku, Komunistický roční cyklus, Struktura společnosti za minulého režimu, Životní styl a radosti minulého režimu, Panelák v životě českého lidu a Povaha roku 1968.

Ve druhém svazku i na oddíly Organizace vědy za minulého režimu, Kolej Albertov, Praha normalizační, Armáda za minulého režimu, Sexuální život za minulého režimu, Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén. Jako pravý gentleman však Komárek v této vydané verzi pamětí s výjimkami jmenuje jen osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech.

Tyto vzpomínky jsou knihami, které budou zajímavé i po sto letech i díky autorově schopnosti vytřídit podstatné. Jako by Komárek vstupoval do kůže nadaného mimozemšťana, který je náhle požádán o pohled na svět. Ten je neotřelý a spolu s redukcí jedněch detailů naopak nacházíme detaily jiné, mnohým z nás samozřejmé. Ale už za dvacet let by jim většina rozumět nemusela.

Zvláštní je ovšem i autorova pokora, s níž vyjadřuje nad svým životem ve finále radost - a s níž závěrem provolá třikrát „díky“

 

Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran.

 

Z kapitoly Uprchlický tábor:

Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…

Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…

Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP