Barack Obama to alespoň zkouší


Otázka migrace má mnoho podob a globálně nabírá neudržitelných rozměrů. Odpovědi na ni se sice hledají těžko, ale jasné je alespoň to, že staré odpovědi jsou už nepřijatelné.

 



 

 

Ilegální přistěhovalci budou moci zůstat v USA, pokud v zemi žijí už více než pět let a mají čistý trestní rejstřík, nebo pokud mají děti, které už mají americké občanství a „jsou ochotni platit spravedlivý podíl daní“. Tak se v kostce prezident USA Barack Obama v týdnu pokusil rozetnout gordický uzel ilegální imigrace ve Spojených státech.

Odmítl přitom kritiky, kteří jeho rozhodnutí označují za amnestii, a konstatoval, že „imigrační systém v USA je nefunkční – a každý to ví. Je tomu tak už dekády. A dekády s tím nic neděláme,“ prohlásil Obama s tím, že miliony lidí v USA žijí, aniž by „platili daně nebo hráli podle pravidel, zatímco politici tento problém využívají k zastrašování lidí a nahánění hlasů ve volebním období“. Podle Obamy je jeho krok „umírněný a založený na selském rozumu“. Jeho umírněnost spočívá přinejmenším v tom, že se týká asi pěti milionů lidí, zatímco ilegálních imigrantů je odhadem celkově 11 milionů, připomínají americká média.

Republikáni v Kongresu Obamu napadli, že se chová jako „imperátor“, když v tak důležité otázce obchází zákonodárné sbory a rozhoduje sám o sobě, ale kritika se ozývá nejen z politického establishmentu. Například portál The Globalist soudí, že Obama ještě více rozdělí Ameriku. Většina bělochů v USA totiž imigranty vnímá jako hrozbu, neboť rodilým Američanům berou pracovní místa, jsou na vině snižování mezd a podílejí se na všeobecném kulturním úpadku. „Zatímco mnozí v sobě potlačují rasismus, negativní ekonomické dopady pro bílé Američany jsou očividné bolestivé. Ilegální přistěhovalectví navyšuje nabídku nekvalifikované pracovní síly a snižuje mzdy méně kvalifikovaných bělochů a Afroameričanů,“ konstatuje portál. „V rámci Obamova plánu se miliony ilegálů dostanou k pracovnímu povolení a budou s to získat viditelnější, lépe placená místa. Ve výsledku tak rodilí Američané narazí na větší konkurenci při hledání práce ohodnocované nad federálně stanoveným minimem.“ Bylo by přitom chybné myslet si, že je rasové pnutí doménou jen chudších vrstev, varuje The Globalist s poukazem na atmosféru, kterou na amerických univerzitách vyvolává snaha ministerstva školství prosadit neformální rasové kvóty pro příjem studentů.

Názorů na Obamovo rozhodnutí zaznívá ze světa mnoho a většinou se zakládají na konkrétní situaci v té které zemi. Například deník Kathimerini, který vychází v Řecku (stíhaném krizí a zaplaveném uprchlíky ze severu Afriky a hlavně válkou zmítané Sýrie) připomíná, že Obama se odvážil jen k polovičatému řešení, neboť jeho výnos vyprší za tři roky, zlegalizovaní přistěhovalci budou muset platit daně, ale nedosáhnou na benefity automaticky zaručené americkým občanům a nedostanou ani americký pas. „Přesto je Obamova amnestie i s jejími chybami historická a donutí jeho odpůrce ke stejně rozhodné protiakci: Buď budou dál bojovat proti realitě, nebo zatnou zuby a smíří se s ní. Obama tak v každém případě vyslal do světa vzkaz a vytvořil model. Věnuje tomu Evropa pozornost?“    

 

Válčit umíme, ale…

Otázka uprchlíků a ilegálních migrantů nabírá v posledních letech na palčivosti obecně. Krátce po skončení druhé světové války bylo v Evropě a na Blízkém východě odhadem asi 50 milionů lidí bez domova. A loni bylo toto číslo podle OSN – vůbec poprvé od roku 1945 – překonáno. Převažovali mezi nimi Palestinci, Iráčané, Syřané, Súdánci z jihu země a lidé, kteří prchali před válkami v Afghánistánu, Pákistánu nebo Středoafrické republice, přičemž statistiky navíc ukazují, že 80 procent obětí terorismu padlo v pouhých pěti zemích světa: Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii a Sýrii. A zatímco Západ, včetně Evropské unie, lze ať už aktivně či pasivně, spojit s válkami v Iráku, Sýrii, Afghánistánu, ve Středoafrické republice nebo i s pokračující izraelskou okupací Palestiny, před lidmi, kteří z těchto konfliktů prchají, ale týž Západ fakticky zavírá dveře.

Po druhé světové válce se obecně pracovalo s předpokladem, že se uprchlíci z konfliktů ve své většině budou eventuálně moci vrátit do svých zemí. Svět se ale mezitím změnil a v 21. století si různé země většinu uprchlíků jako by přehazovali mezi sebou. Po Bushově agresi do Iráku, jíž mimochodem její strůjce dodnes nelituje a považuje ji za „správné rozhodnutí“, nalezlo nejméně 1,2 milionu Iráčanů útočiště v Sýrii a tamtéž zamířilo také mnoho Libanonců při izraelské válce proti jejich zemi v roce 2006. Nyní Syřané už třetím rokem prchají před válkou do Iráku i Libanonu, stejně jako do Jordánska, které je už od vyhlášení státu Izrael z roku 1948 plné Palestinců. Ze Západem podporované války v Sýrii už uprchly tři miliony lidí, v Iráku už je znovu americká armáda; pokračující konflikty počty uprchlíků jen znásobí. Kam s nimi?

Zatímco český státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza vágně nadhazuje, že je čas pomoci těm evropským zemím, kde se migrace mění v opravdu velký politický problém, protože Česká republika má nejnižší míru přistěhovalectví v dějinách, vysoký komisař OSN pro uprchlíky António Gutteres už v létě vyzval Unii k radikálnějším krokům. Podle něj by si země EU měly přiznat, že tato krize jen tak nezmizí, a nabídnout proto syrským žadatelům o azyl legální a humánní cesty. „Evropa totiž nestojí před volbou, zda syrští uprchlíci překročí její hranice, ale za jakých podmínek: zda ilegálně, pod radarem a při podstoupení závažných rizik, nebo regulovaně a lidsky,“ konstatoval.

 

Bez Británie to půjde

Na příliš úrodnou půdu takové výzvy v ekonomicky utrápené a ideově ztracené Evropě ale nepadají. Vlády jsou s to politicky i zbrojně konflikty podporovat a udržovat destrukci v chodu, na vnitropolitické scéně ale mnohé z nich ztrácejí, a to často na úkor nacionalistických a protimigračních stran, z čehož plyne, že problém uprchlíků nejsou s to humánně řešit, ani kdyby chtěly. Řeč je o Británii, Francii, Dánsku, Rakousku, Maďarsku, Nizozemsku, Finsku, Švédsku nebo třeba Řecku – tam všude nacionalisté překročili šest procent a vstoupili do parlamentů (a ve Finsku či Maďarsku získali bezmála 20 procent hlasů).

K humanitárním katastrofám přibývají ale i problémy spojené s ekonomickou migrací, která je dalším důkazem měnících se časů. Zatímco na počátku 20. století lidé po milionech z Evropy odjížděli do Ameriky, dnes míří do Evropy ze zbídačené subsaharské Afriky nebo z chudých členských států EU do těch bohatších. A například Británie chce kvůli přistěhovalcům z Bulharska, Rumunska či Polska (a při vidině přívalu lidí z Ukrajiny) zlikvidovat jeden z pilířů EU, svobodný pohyb osob – a pokud tuto výjimku pro sebe nedostane, je připravena z Unie vystoupit, hrozí opakovaně konzervativní premiér David Cameron, který stále složitěji odolává tlaku protiunijní a protiimigrantské straně Ukip. Cameronovi přitom před protestními hlasy pro Ukip nepomáhá ani fakt, že navzdory slibům o omezení imigrace počet lidí v Británii meziročně vzrostl o 260 tisíc, což je o 78 tisíc více, než před v předchozím období.

Odstupující unijní prezident Herman Van Rompuy na hrozby z Londýna reaguje vcelku klidně: „Bez Spojené království by Evropa byla zraněná, dokonce amputovaná, a proto je třeba udělat vše, abychom jeho vystoupení z EU předešli. Ale přežila by. Zato bez Francie by Evropa, evropská myšlenka, byla mrtvá.“

V každém případě ale platí, že otázka migrace nabírá neudržitelných rozměrů. Odpovědi na ni se sice hledají těžko, ale jasné je alespoň to, že staré odpovědi jsou už nepřijatelné.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP